Kam se poděla urgence aneb lenoši kolem nás

“Chtěl bych se za 2 roky naučit to, co Tomáš za posledních 14 dní”

Autentický úryvek z TopMonks Slacku

V posledních letech si začínám čím dál více všímat poněkud nepříjemného fenoménu, kterým je ztráta “drajvu” lidí kolem. Postupně se pokradmu vytrácí chuť a ochota se “kousnout”, překonat lokální minimum a dokázat něco víc. Chuť obětovat svůj čas, potrápit tělo či mozek a někam se posunout. Nadšení po poznávání a zdokonalovávání se.

Chvilku jsem si myslel, že je to moje vlastní projekce. Co když takto vnímám jen svůj vlastní problém se stárnoucím a lenivícím mozkem? Co když jsem jen mrzout, prudič a fašoun, co lidi nenechá v jejich pohodlném a dostatečném tempu? Vzpomněl jsem si také na slova mýho dědy ala “my museli za války jíst jen chleba a v lepším případě brambory, to si už vůbec neumíte představit”. Nejsem jen týpek ze staré školy generace X, který nepochopil požitkářský přístup k životu v podání millenials?

Hluboce jsem se zamyslel a po několika dnech meditací mi to došlo. Lidi kolem jsou prostě línější a línější. Průvodními vlastnostmi těchto lenochů (pardon – prokrastinátorů) je obliba v nenáročných činnostech (pití pivka, sledování TV,nakupování), okamžité vzplanutí (a ještě rychlejší vychladnutí), chřadnoucí mozek, ochota ke smíření se, invence ve výmýšlení výmluv a hlášky jako “prostě jsem se na to vysral, haha”, “to je moc těžké, nemám na to”, “jéé, tohle by bylo tak super” nebo “jo, jo, klid, už se na to podívám”.
Možná by to bylo místy i vtipné (“ta naše věčná studentka angličtiny”), když by to pro vás bohužel nebylo toxické. Ano, tito lidé jsou pro své okolí toxičtí. Stačí jich pár a za chvíli jich máte celý houf. Syndrom domu s rozbitým oknem v plné své kráse. Straňte se jich, vytěsněte je ze svých životů na periferii. Nic dobrého vám nepřinesou, jen entropii navíc v podobě narůstajícího zástupu neřešených problémů. Ani vás nejspíš nic nenaučí, protože vy budete už na míle dál, zatímco oni řeší základy.
A učit je nemá cenu už vůbec, jsou jak průtokáče. Protože, “jak dosáhne lenost mozku, už je pozdě na rákosku”. Takže ideálním způsobem je jim na otázku odpovědět otázkou. Lenoch si s ní zaleze do hnízda a dá pokoj, chytráka v samostudiu naopak posune.

Všechno, co má za něco stát, totiž stojí úsilí. A nepříjemné je, že většinou není výsledek okamžitě vidět a nestačí čekat u kávičky v kakavárně. “Třeba to vyhnije, třeba to zas není takový problém.”

Tomáš z úvodu článku není zas tak nedostižitelně vyjímečný. Dal si jen tu práci a po večerech a nocích se doučil, co bylo třeba. Nečekal, nebullshitil, nemeetingoval, prostě to udělal. A možná trochu v tu dobu zanedbal jiné aspekty wellbeing, ale prostě mu to nedalo. Nemohl přestat, dokud se nedostal na použitelný level. Fuck, tohle je přístup, který miluju. Takovýhle lidi chci kolem sebe, protože mě motivují a dávají energii. Real artists ship a neblokují ostatní nedostatkem urgence a exekuce. Není větší frustrace než práce s ne-akčním kolegou. A když je to teamleader, tak je to na změnu barev – jobs@topmonks.com.

Následující formulka se mi zatím vždy potvrdila

urgence a okamžitá exekuce => motivovaný tým => úspěšná firma

Peace a hybaj dodávat.