1. Angel investor musí mít spíše emoční inteligenci. VCs zase excel skills. :)
 Zároveň je skvělé osobně na projektu participovat, jinak jste odkázáni na roli opilého námořníka. Rozhazujete peníze a ono to třeba vyjde. 4 meetingy za rok je prostě málo.

2. Ideální founder zná doménu a umí prodávat. Marcin je “popiče” sales guy.

3. Na startupu můžeme vydělat více jak 10x už v průběhu. Není potřeba sušit lístek až do konce. Zároveň tím můžeme vydělat i na startupu, který nakonec nedopadne nebo se zbytečně mrcasí. Stalo se nám už jinde též.

4. Ideální jsou lidé z korporátu coby founders. Jednak mají většinou nějakou pětku na účtu navíc, takže vydrží třeba rok bez výplaty. Dále pak v B2B obecně je jednodušší přijít s inovací, za kterou vám někdo zaplatí. Musíte jen to prostředí znát. Jediným mínusem může být jisté zpohodlnění ex-korporátníka daného léty zlatých okovů a zanesení jeho hlavy zbytečnostma, které na začátku startupu stejně nepotřebuje.

5. Byznys je nepředvídatelný, každé zbožíčko si jednou najde svého kupce a je škoda zbytečně “kill fast”. U Price f(X) to trvá už 10 let a ještě není hotovo.

Perlička na závěr pro poctivé čtenáře: S Marcinem jsme si jednu chvíli byli dokonce tak blízcí, že jsme si spolu koupili dům na Floridě a loď. Prostě takoví bráchové - on mi připravoval svačinky na golf a já vybíral pivka k večeři. Bohužel, náš rozdílný přístup k životu se ukázal záhy po první větší houseparty a zdemolovaném lodním šroubu. Loď i dům jsme raději po letech střelili, ale byznys spolu stále dělat můžem. Tak ať to sviští až do pořádného unicorn exitu!

Ale pěkně popořádku. Koncem roku 2017 jsme na palubě přivítali špičkový investiční fond Reflex Capital Ondřeje Fryce. I díky němu jsme na rok 2018 vytvořili první plán v dějinách firmy. :) Spolupráce nás zatím (snad oboustraně) baví. Je skvělé vytasit žolíka Ondru při jednáních o prodejní ceně za podíl v námi zainvestovaných startupech.

Vedle toho jsme hned z kraje roku začali budovat nový sales tým a obuli se do marketingu. Jedna věc je skvělý produkt a kvalitní služby, nicméně je potřeba to umět prodat. Mimo lokálního sales týmu jsme také vykopli sales v USA, kde se nyní snažíme rozjet lokální buňku.

Nejzábavnější pasáží stavby sales týmu se ukázalo zabudování money-first (a thirsty) lidí do value-first zbytku firmy. Začátkem tohoto roku spouštíme jednotné ohodnocení týmů, kdy si jednotliví členové včetně sales dělí kořist společně podle zásluh. Věřím, že společně s nástupem tzv. gig economy nastává éra dynamických platů, které se do budoucna stanou efektivním nástrojem na spravedlivé hodnocení jednotlivců i v rámci jedné společnosti. Určitě utrousím samostatný článek na toto téma.

Úspěšně jsme také pokračovali v sérii komunitou oblíbených TopMonks Caffé, kde jsme s naší partou i externími hosty přivítali za rok přes 700 lidí. V návaznosti na kaféčka jsme poprvé uspořádali a také vyprodali naši novou talkshow MonkStage, která byla zaměřena na startupy.

Také jsme se vrhli do projektů kolem krypto měn. Konkrétně jsme spolupracovali na dodání platformy Xixoio, která řeší tokenizaci startupů a zaběhlých firem. Dalším počinem, který stojí za zmínku, je projekt Veracity Protocol. Tento se věnuje problému detekce padělků.

Díky novému prodejnímu týmu se nám podařilo dostat k vícero novým komerčním zákazníkům. Práce pro ně generuje firmě zisk, který obratem investujeme do našich startupových projektů. Proto jsou pro nás esenciální.

Klíčovým ukazatelem našeho Startup Studia je celková valuace portfolia. Ta loni nespala a úspěšně se navýšila na 300 mio CZK. Jedná se o valuaci, danou vesměs absolvovanými koly financování. Je tedy založena na částkách, za které někdo do daného startupu zainvestoval. I tak samozřejmě platí, že startup je „hotový“ až úspěšným exitem či kontinuální profitabilitou. V našem startupovém rybníčku se loni událo konkrétně následující.

Techloop

Odprodali jsme část podílu v rámci dalšího kola financování jednomu z investorů. To je náš častý krok pro získání nazpět části naší počáteční investice. V tomto startupu má z českých fondů kromě nás zainvestováno Rockaway a SpringTide Ventures.

Price f(X)

Proběhlo úspěšné Series B kolo financování v celkové výši 25 mio EUR. Docela pecka v naší kotlině. Doména pricingu začíná být v ústředí zájmu a na to investoři reagují. Z českých fondů má zainvestováno Credo Ventures v čele s naším oblíbeným Ondrou Bartošem. My jako spoluzakladatelé stále držíme větší podíl. Zároveň se podílíme na komerčním vývoji pro zákazníky a implementaci jejich specifických požadavků. I nadále se chceme problému cenotvorby věnovat a vymýšlet chytré nadstavby nad Price f(X) platformou.

Lafluence

Lafluence je startup na správu marketingových kampaní přes influencery na sociálních sítí. V roce 2018 obdržel další seed investici a stále tak zůstává naším černým koníkem. Díky Petře (Vargo) a koukej se snažit, ať je na co koukat. :) Spolu s námi je zde investorem Nextech Ventures, za kterým stojí bývalý zakladatel CZC Josef Matějka.

HookaMonk

Dalším zajímavým novým projektem v naší stáji je HookaMonk, který chce vyvinout první plně elektronickou vodní dýmku. Jednalo by se o světový unikát, protože podobné řešení neexistuje a nahradilo by tak nepraktické a škodlivé připalování uhlíky. Tým HookaMonk má hotový funkční prototyp a letos bude hledat investora pro spuštění výroby.

Nebo druhá situace

“File, ten týpek v kanclu imrvére hraje playstation, jen se fláká. Dal bych si na něj pozor”.

Asi bych ho měl začít sledovat, dere se mi na mysl. Alespoň do té doby než mi odprezentuje naprosto kulervoucí prototyp, na kterém dělal i o víkendu.

A klasika v kanclu

“Tyva, kde jsou všichni? Tady nikdo nemaká?”

“No jo, jakto že tu sedím takhle ráno sám?”, probleskne mi hlavou.

Těmito a dalšími podobnými postřehy a radami jsem pravidelně zásoben okolím. Samozřejmě o nich přemýšlím, jen jsem se jim naučil nepřikládat takovou váhu. Čím více děláte věci jinak, tím více podobných apoštolů potkáte. Čím více o své práci přemýšlíte, tím více různých kombinací v hlavě jede a bohužel tím jednodušeji pak může taková rada či postřeh nakrmit confirmation bias vaší paranoie. A vy se budete trápit, protože najednou vidíte problém úplně všude a na každém. Vaše mysl se pak dlouhodobým “nakukáváním” otráví. Vždycky si představím tuhle povedenou dvojku z Pána prstenů.

Nechci skončit jako Theoden, proto je potřeba se proti Grímům obrnit. Mám svou osobní mantru ohledně základních principů fungování, která mi přináší pohodu (vy si sestavte svou, třeba nakrásně control-freakovskou nebo datasexuální)

• Pozorovatel nezná kontext, nemá většinou poměřitelnou zkušenost s “organizací jinak”


• Strojová efektivita týmu je v nepřímé úměře ke kreativitě a naopak v přímé úměře k vyhoření či otupění


• Respekt a důvěru dělají výsledky a držení slova ne počet hodin v kanclu


• Neexistuje univerzální návod na úspěch, stejně jako neexistuje univerzální definice úspěchu


• Důvěřuj instinktu

“Podívejte, jakou oběť přináším. Co vy o tom můžete vědět?”

No, více o tomhle v jinak skvělé knížce Ben Horowitz: Hard thing about the hard things nebo třeba částečně v tomhle čerstvém threadu

Já říkám fuck you. :)

V mnohém si za to totiž daní jedinci mohou sami, protože si vybudovali hierarchickou hydru nebo naopak flat školku (jako my kdysi v TopMonks). V těchto anti-sharing resp. anti-trust uspořádáních toho prostě vedoucí vědí vždy více než zbytek. A že se většinou nejedná o příjemné know-how je nasnadě. Zákonitě pak mají bezesné noci, kdy řeší nakoplé cashflow nebo problém s klíčovým zákazníkem či spoluzakladatelem. Není divu, nikdo jiný v týmu skutečně nemůže bez informací pomoci. Přes den pak nasadí optimistickou masku na stále rostoucí vnitřní pesimismus. Ideální návod na vyhoření. Been there. :)

Jestli nechcete být sami, zapojte ostatní. Otevřete veškeré info, nastavte spravedlivé ohodnocení tak, aby měl každý “skin in the game” a zároveň možnost “zarobiť cash”. Je šance, že to lidi kolem vás bude bavit víc. Vy zároveň přestanete být zajímaví coby vlastníci tajných informací. Negarantuju success vaší firmy, ale rozhodně se pak nebudete cítit tolik osamělí.

Dřív mě to trápilo a chtěl jsem mít vždy ty správná povolení popř. něčí souhlas v ruce. Věci se vlekly a narážel jsem na odpor. Nakonec jsem dokonvergoval k jednoduchému stavu. Povolení neřeším a ani se nepídím po správném postupu kompatibilním s aktuálními pravidly. Prostě to udělám a pak se případně omluvím (ústně nebo $). Takhle jsem např. kdysi nahiroval do Vendava tým 16 lidí bez jakéhokoliv souhlasu nebo sundal střechu na baráku. Hořký pocit z hlavy posypané popelem zažene rychle pohled na realizovaný záměr.

Kdo se neptá, má energii na uskutečňování věcí. A kdo se naopak ptá moc, ten skončí většinou v deadlocku nekompetentních lidí. Ať už úředníků nebo svých kolegů. Za kladné rozhodnutí se jde totiž s kůží na trh a zodpovědnost/statečnost je vzácná esence.

Ale zpět k tématu. Poslední roky jsem si řekl, že vylepším své prezentační dovednosti coby esenciální ingredienci obchodu a evangelizace davu. Jako první krok jsem navštívil workshop Tomáše Zykána s názvem Simplexity. Z něho jsem si odnesl zejména praktické postřehy jak na zaujetí publika formou příběhu. Ve zkratce - vaše vystoupení by mělo mít formu sinusoidy s útlumem. Vypadá to nějak takto:

Díky tomu je publikum neustále drženo v napětí a zároveň dostává odpovědi. Je to jako seriál od Dietla, kde se pořád něco děje. Naopak to není jako ploché rychlokvašky typu Stranger Things, kde se celý díl táhne, aby nastala (pochybná) gradace v poslední minutě s cílem přitáhnout do dalšího dílu.

Formu jsem dále vylepšil používáním iPad Pro a kreslením do obrázků. Příběh tak vzniká přímo na místě a audience má čas trávit. A taky mě ty moje malůvky baví.

Když už má člověk formu, tak by také měl o čem mluvit. Aby člověk zaujal, musí být autentický. Mě posledních 15 let živí a baví budování IT firem s prvky decentralizace a spravedlnosti (záměrně nepoužívám zprofanovaný termín svobodná firma). Přečetl jsem tisíce stran na toto téma, vyzkoušel si co funguje a kde je to spíš teorie. Pořád se učím. Takže mám spoustu obrázků, výpisků a vlastních zážitků, které můžu volně kombinovat podle reakcí publika. Nesnáším předem připravené slajdy. Ani ty rádoby vtipné. Je to jako vyumělkovaný DJ set od Tiesta. Umělá věc, která vznikla studiu bez nacítění publika. Btw. všimněte si, že Tiesto nemá občas ani ruce na šavlích. :) Naopak na těch nejrozjetějších party hází DJs tracky podle aktuální nálady s tím, že samozřejmě mají předem ozkoušené přechody.

A tohle mě baví. Z Pocketu/Paperwhite mi padají pravidelně zajímavé postřehy - kostičky. Zhruba týden před vystoupením vymyslím kostru příběhu, vyberu relevantní kostky a hodím si je do mošny. No a při vystoupení je tahám podle nálady v publiku.

Stále makám na zdokonalování. Vím, že musím zpomalit - díky Jeanne a Riki. Někdy se to povede, někdy se nechám unést. Na Happiness konferenci jsem takhle naštval překladatelky, které to po 5 minutách zapíchly a překládaly každou druhou větu. Nicméně, nenechávám se odradit a za ty 2 roky měl zhruba 40 veřejných vystoupení. Maturita proběhla tento měsíc, kdy jsem si dal majstrštyk - 7 vystoupení na různá témata různou formou za 7 dní. Konkrétně

čtvrtek - TopMonks Caffe - jak děláme startupy v TopMonks

sobota - JOpenspace - taoistický lightning talk o CRISPR

úterý - Startup World Cup - pitch startupu 2Pocket

úterý - CZPodcast - natáčení s Apify. Btw. super startup.

středa - ABSL konference - workshop pro střední management - jak zvednout angažovanost skrzevá spravedlnost v týmu

středa - ABSL konference - přednáška pro top management na to samé téma

čtvrtek - LMC nekonference - workshop na téma jak probudit princeznu

No a na závěr bych nasdílel obrázek, který mám stále na paměti. Proto jsem i teď pravidelně před každým vystoupením nervózní. V době atentionwebu kolem nás vnímám posluchačem věnovaný čas jako závazek.

Proto z toho sexy jednoduchého, ankapovského metamodelu vznikl derivací legislativní model, snažící se pojmout chaotickou realitu a svázat ji do snůšek zákonů a nařízení. Zkrátka jsme o úroveň abstrakce níže, z elegance jsme spadli do upoceného látání děr, neboť překvapivě se těch bambilión životních možností těžko svazuje do přesné specky. Z nádherně jednoduchého mikrokernelu o 2 operacích jsme v monolitickém marastu.

Prakticky to pak vypadá tak, že neřeším stavební povolení, pokud tím neomezuju své sousedy. A jsem samozřejmě ihned klepnut přes prsty pozornými pracovníky památkového ústavu. Protože co když se to ten blázen chystá celý zbourat.

Na prázdné dálnici mě nahání passat, protože 130. Všem stejným metrem nezávisle na schopnostech řidiče a auta.Nebo další věc - odbočování doprava na červenou. Báječná optimalizace z USA pro plynulost provozu, kterou tady pravidelně aplikuju na křižovatkách bez kamer. Toho troubení, kterého si vyslechnu od joudů za mnou, civících do prázdné křižovatky...

Chystám se rozkopat metr chodníku kvůli připojení na plyn. Stavební úřad mě nutí oslovit 30+ vlastníků kabelů kdekoliv v Bráníku a získat jejich souhlas...

A co mají tyto situace společného? Řeší se v nich složitě a naivně předcházení potenciálnímu problému bez přihlédnutí ke kontextu a inteligenci subjektu. Barák mi může spadnout i s posvěcením památkářů, protože to se u 200 let starý stavby prostě stát může, pokud se do toho pustí amatérská parta. Prázdná dálnice mě maximálně uspí a ve 130 usnu snadněji. Semafor ví kulový, jaká je aktuální situace provozu. No a u kabelu si fakt nejsem jistej, jestli někdo ty pavoučí sítě vůbec může rozklíčovat. Kamarád mi říkal, jak si kdysi v Mostě hodil načerno do výkopu optický kabel a připojil na net několik set domácností. Zkrátka nikdy nevíte a jedna sonda a opatrný výkop by to řešil.

Blbý je, že tohle prožívám dnes a denně. Našlapuju v podstatě minovým polem nařízení, která jsou nezřídka proti zdravému rozumu a o kterých nemám nejmenší tušení. Navíc mi ta nařízení hází do cesty heorické questy ala slepička, co běžela kohoutkovi pro vodu. Jsem dalek povyšování se nad ostatní, ovšem situace, kdy se na všechny lidi nahlíží jako na stejné, nemyslící, podprůměrně inteligentní tvory, mě prostě nenechává chladným. Takže budu dál žít po svém a neomezovat ostatní. A také platit pokuty a čelit vymahačům obskurních pravidel. Obávám se, že občanská neposlušnost je jediná cesta ztohoven.

18:15 - ve spěchu mizím z mDevCampu, kde jsme zrovna dotočili nový CZPodcast v kolaboraci s Digitem. Do Vrchlabí je to štreka, start je postupný v rozmezí mezi 20-21 hod. Takže s Luu Ly spídíme, žádné otálení.

20:15 - Vrchlabí - 0. km 

Registrace a startujeme. Záhy si uvědomím, že jsem si v tom rozjitření vůbec nenaplnil vodu. Ano, takto se na 100 km vybíhat nemá. :)

“Aaa, mistr Fabián”, zdraví mě žoviálně běžecký kamarád z ultra Dejf. Pozdrav oplatím a nechám ho s jeho kolegou zmizet do kopce. Později K100 doběhl s nádherným časem 12:43 a 26. místem celkem.

Hned na to se připojuje další známá tvář - ex-Keboola boy Pavel Kvasnička. Prohodíme pár slov a také ho nechám odběhnout. Uvědomil jsem si, že tyhle dlouhé závody běhám rád sám. Povídání, ale i třeba sledování kolegova tempa, mi zkrátka bere energii. Zároveň nechci nikoho zdržovat a omezovat v rozletu. Když je člověk sám, může se více ponořit do vlastních myšlenek a sebepoznání. A že to někdy stojí za to.

21:15 - Žalý - 6. km 

První vrchol za námi, doplňuju vodu a běžím dál. Následujících 25 km je hodně zrádných, dají se totiž běžet (a přepálit). “Snaž se užít si celou trasu, ne jen začátek”, to si říkám a krotím tempo na joggingových 5:20 min/km. Takřka celou dobu se předháníme se slečnou, co běží kopec-nekopec. Trochu mě zamrzí, když dá na moji radu a společně v Horních Mísečkách nachvilku zakufrujeme. Zlostně sykne a odběhne. Já využiji samoty a vklidu se vymočím. Čelovka vás při konání potřeby naučí koukat před sebe. Není nic vtipnějšího než černočerná tma a z ní vystupující chcáč s nasvíceným přirozením.

0:15 - Harrachov - 31. km 

Vloni jsem měl tady menší žaludkovou krizi. Letos jsem nic neponechal náhodě, živím se čerstvě praženýma makadama, haribo medvídkama a vodou. Kupodivu tenhle mix funguje úžasně. Osazenstvo právě doběhnuvších závodníků vypadá trochu jako smrťáci z EOB. Vychrtlé obličeje, běžecké šátky a elastické termo prádlo k tomu srovnání svádí.

kolem 1:00 - 40. km - výstup ke Svinským kamenům

Chce se mi spát. Neustálé zívání mi málem roztrhne pusu. Představuju si, jaké by to bylo si jen tak na chvíli sednout ke stromu a prospat se. Náštěstí tyto sirény zaženu extra dávkou medvídků a vitamínu B6. Pro příště přibalím koffein. Mine mě dvojice malý a velký. Jsou úplně zticha a koncentrovaně rubou mumlavský kopec. Najednou špatně odbočí a pak už jen vidím jejich světýlka mizet rovnou doprdele. Později na Pomezkách potkávám dalšího známého běžce- Jakuba Podlešáka z Oracle. Je ošlehán od maliní a zmiňuje velkou ztrátu vinou kufrování v oněch místech…

2:00 - Česká Buda — 42. km - krize I.

Vystoupali jsme do cca 1400 m a vlezli rovnou do mraku. Je mlha, zima a dost fouká. Minulý rok právě zde vzdala většina běžců. Tento rok jsem měl podobné myšlenky i já sám.

“Kdyby existoval teleport do postele, tak už tu nejsem ani minutu”. “Už nikdy se na podobný závod nepřihlásím”.

Nakonec přece jen doběhnu na Lužickou boudu a po gulášové polévce viditelně pookřeju. Navíc se potkávám znovu s Pavlem Kvasničkou, který vypadá také o moc lépe než minulý rok.

cca 3:30 - 53. km - přechod Špindlerova bouda - Polsko

Absolutní masakr - kořeny, kameny a do toho louže jak jezera. Běh sestává z neustálých přískoků a hledání suchých míst. Navíc jsou ty suché kameny často špičaté. Připadám si jak postižený.

“Tohle je magořina”. “Proč to musí vézt zrovna tudy”. “Jak tohle zvládají eliťáci?”.

Lituju běžce bez hůlek a zároveň obdivuju jejich stabilitu. Dost možná na to ale kašlou a probíhají jezírka napřímo. Ja si za celých těch dlouhých 5 km galejí nabral vrchovatě 2x. Velebím svoje Salomon Sense Ultra, které při každém následném došlapu doslova pumpují vodu ven z boty.

(foto by Jiri Strangmuller)

5:15 - 6:15 - 66. km - zdolání Sněžky

Jednoznačně highlight celého závodu. Už je světlo, navíc semtam vykoukne sluníčko a tak se člověk může kochat. Při závěrečné fázi výstupu mě tahá levý i pravý stehenní sval. Na vrcholu není čas na rozhledy (ono stejně moc vidět není).

(foto by Jiri Strangmuller)

9:00 - Pec pod Snězkou - 82. km 

Pec je moje nemesis. Minulý rok jsem tu měl totálně rozhašený žaludek. Letos to nepodcením, tak nasazuji 1.5 tyčinky corny, makadamy a chleba se solí a cibulí. Až doteď celkem klidný žaludek se zákonitě naštve a tak se zbývajících 16 km stane očistcem. Jestli jsem až doteď aspiroval na krásný čas hluboko pod 15 hodin, tak teď už to je jen o důstojném doklusání. Kopec na Husovu boudu vzteky ze spáchané gastrochyby obrečím.

11:45 - Vrchlabí - 98. km 

Stylem raněná laň nakonec dobíhám. No ostatně mrkněte sami dole, jak takový běh po cca 100 km vypadá.Do budoucna už se chci orientovat pouze na denní běhy tzn. 70 km max. se startem ráno a doběhem tentýž den. Ale jak se znám, tak nashle při další K100. :)

Pročetl jsem určitě desetitisíce stran bublinových příběhů a v knihovně mám sběr 1100 knížek. Ano, komiks si digitální formu nezaslouží, je to umění. S výběrem doporučené četby mi hodně pomáhá ikona komiksových sběratelů u nás Tomáš Merhaut aka merhyxx, kterého tímto zdravím. A pro mé milé čtenáře jsem připravil mindmapu toho nejlepšího, na co jsem zatím narazil. Určitě rád dostanu od vás doporučení na další kvalitní četbu. :)

Uberizace neboli zcrowdsourcování domény - v tomto případě domácích úklidů - funguje IMHO dobře pro služby, kde jako zákazník těžím z možnosti být promiskuitní. Takže taxíky jsou absolutně ok, chci jakékoliv taxi hned. Naopak mě vždycky unavoval jouda, který mi cpal svojí vizitku “abych mu pak zavolal, že mi dá cenu”. Jasně, zrovna mám tak čas kvůli dvacce čekat než se rozespalej dovalí z Úval nebo podobné díry za Prahou.

Na druhou stranu si neumím takové chování představit v případě uklízečky tedy pardón dámy na úklid (Robertovo oslovení). Pustím-li si někoho do kožichu (kancl, domov), tak chci o tom člověku vědět všechno a vybudovat si vzájemnou důvěru. Rozhodně nebudu chtít tam každý týden mít někoho nového. Pokud “moje” uklízečka ten týden nemůže, raději úklid zruším. Takže celá lidskasila.cz pro mě funguje jako seznamovací platforma, kterou přestanu používat v momentě nalezení ideální uklízečky. S tou se pak samozřejmě mohu už dohodnout napřímo, protože mi platforma nic dalšího nepřináší. Btw. Robert zmínil tento jev jako jeden z problémů v rámci svého talku. IMHO je to stěžejní zádrhel, ale viděl bych v něm příležitost.

Celá platforma by mohla změnit pricing ze současného pravidelného holení z jednotlivého úklidu na jednorázový poplatek za nalezení uklízejdy a její pojištění. Služba by se tak stala přiznanou seznamkou, k čemuž stejně limitně spěje. Podobně např. dobře funguje byznys s importem filipínských chův do ČR. Když už jsme u toho chůvování, hlidacky.cz budou mít nejspíš ten samý problém.

No a teprve až po tomto major zásahu bych se vrhnul na ladění reportů v GoodData. :)

“Dobrý manažer si chrání svůj tým a zastává se ho”.

Jít s kůží na trh proti zlému okolí je samozřejmě cool, bohužel si z toho hodně vedoucích odnese pouze ponaučení, že musí svůj tým za každou cenu chránit. A to mnohdy hermeticky a oboustraně před veškerou interakcí s okolím - kritikou, pochvalou, žádostí o radu, či pomocí jinde ve firmě. Můj tým, můj hrad. Co na tom, že tým z důvodů nedostatku zpětné vazby degeneruje a “školkovatí” a okolní týmy, potažmo firma nevyužívá naplno potenciál možných vazeb napříč týmy či dokonce vně firmy? Jelikož jsou meetingy apriori špatné, tak o nich raději týmu ani neřeknou natož aby je nechali svobodně rozhodnout o účasti na nich. V nemocných firmách si pak manažeři rádi poměřují péra (vedle vzájemné kuřby na zadním sedadle jejich superbu :)) podle "ovcí pode mnou".

Jediný “profit” z dané situace má samozřejmě vedoucí v podobě zdánlivé nepostradatelnosti. Celý tým spoléhá na jeho genialitu a znalosti terénu. Průšvih je, pokud má pak tento jedinec kromě nedostatku geniality i třeba problém s komunikací. Jednotliví členové jsou pak vlivem toho schopni řešit samostatně triviální úkoly (“merge pull requestu”), protože pro strategičtější rozhodnutí (“pojďme nabrat dalšího člověka, protože nejspíš dopadnou tyhle 2 projekty a cashflow je ok”) nemají dostatek informací a ani zkušeností.

Možná je to mou celkovou leností či jednoduchostí, ale já se svůj tým upřímně snažím nechránit vůbec. Když je málo peněz, řeknu jim to. Když je klient monstrózně naštvanej, udělají si appear.io přímo s ním. Ale i naopak, v případě pochvaly řeknu klientovi, ať to neváhá při dalším meetingu říct týmu sám. Proč to obalovat do matrixu? Nemám absolutně chuť hrát roli nějaké přiblblé proxy a ani potřebu masírovat své ego rolí “táta vševěd Fil” danou jen tím, že nejsem transparentní.

Snažím se být maximálně otevřený a upřímný, protože je to pro všechny jednodušší. Tady máte fakta a cíl mise - vy najděte cestu, čiňte rozhodnutí. Já tu stejně nemusím pro většinu z nich být. Naučte se sklízet (a papat) plody své práce ať už jsou jakékoliv. Zasahuju jen v okamžiku, kdy se bárka evidentně dostává na scestí nebo točí v kruhu. Pokud se to opakuje, obměním posádku a hurá zpátky do hibernace. Věřím, že takový tým se pak dostane rychle na úplně jinou uroveň, pochopí byznys a třebas si pak někdo z něj založí vlastní firmu (tedy úplně nejlépe frenčízu TopMonks samozřejmě).

Dovětek: Teď na konci mě napadlo, že je to podobně neblahý přístup, jako vysilující Helicopter Parenting. Vyšťaví vás a beztak jsou pak jak známo děti líných rodičů šťastnější.

Jirka Knesl (@jiriknesl):

"Ja tohle pozoruju u starsich lidi, nekdo kolem 25, nekdo 30, nekdo 40, 50 si rekne, ze uz mu nestoji za to se snazit a jak starnes, ti lidi starnou s tebou a postupne to na ne prichazi. Chces ohen? Musis jit do mladych lidi, kteri jeste nemaji.."

Ano, věk a s ním přibývající světské starosti typu rodina, hypotéka, leasingy nebo obecně životní deziluze se ztrátou "ohně" souvisí. Skloubit švitořící děti a prolézání Coursery po návratu z práce může být oříšek. Upřímně, dělat to paralelně je na prasknutí mozku a stejně to nezafunguje.

Pro mě osobně jsou děti spíše motivace pro optimálnější využití času. Zkrátka si pohrajeme nějakou deskovou hru popř. XBox, večeře, koupání, pohádka a od cca 21:30 můžu dělat, co chci. Ráno zas vstávám dříve (5:45), mám hodinu na čtení Pocketu, Twitteru či FB než připravím snídani a rozvezu kluky tak, abych byl v 8:15 cca na značkách v TopMonks. Pohodu mi přináší zavedená, na kost ohlodaná, rutina. Jsem absolutně proti trendu dnešní doby, kdy se veškerý volný čas rodičů podřizuje dětem. Ti pak jen pendlují mezi kroužky, jen aby děti pořád měly zdánlivě co dělat. Nicméně tohle je materiál na jiný článek.

Každý den se v práci snažím naučit něco nového. Jednou to může být jen nějaký povedený příkaz v shellu jindy něco většího. Ostatně, toto razíme jako jednu z firemních hodnot.

"Learn od die. Teach or die."

A myslíme ji smrtelně vážně. Lidem, kteří se přestanou učit, umře mozek. V učící se firmě je neustálá změna nevyhnutelná a tedy každodenní praxe. Těmto mentálním lenochům by se u nás tudíž moc nelíbilo a vůbec nezáleží na věku. Motivací jsou pro mě důchodci s encyklopedickými znalostmi či studenti univerzit třetího věku. Ostatně mentální aktivita je jeden ze způsobů prevence Alzheimera či stařecké demence.

Kit Saels (@kitsaels)

"Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest."

Velmi dobrá poznámka, téma rychlosti. Osobně jsem velkým zastáncem kultu pomalosti viz. kniha Chvála pomalosti. Ovšem stejně tak mi záleží na svobodě lidí kolem. A tuto svobodu jim výrazně narušuju svým laxním chováním v okamžiku, kdy jsou se mnou nucení pracovat. Takže jsem absolutně pro pomalý přístup v okamžiku, kdy tím nikoho kolem neobtěžuju. A naopak, pokud nechám lidi kolem čekat vlivem mé pomalosti či neakceschopnosti, jsem sobec. S tím souvisí i následující příspěvek.

Martin Humpolec (@martinhumpolec)

"Copak jsi s tím udělal? Toho prvního vyhodil, toho druhého odměnil? Nebo si jenom postěžoval tady? 😉"

Nikoho jsme nevyhodili ani neodměnili. Mám své tempo práce a to jedněm vyhovuje (kolegové či zákazník) a jiným ne. Člověk působí jako odstředivka. Pro některé budu i já pomalý a tudíž lenoch. S každým pracují a chtějí pracovat lidi podobného ražení. Mám to štěstí, že v mém případě jsou to Tomášové z předchozího příspěvku. Kolega s pomalejším přístupem pracuje pro zákazníka a v týmu, kde takový přístup vyhovuje a vlastně je i vítán. Naopak, nasadíme-li prudkého inovátora do ztracené korporace, dlouho tam nevydrží. Takže vtip je v tom, dát dohromady lidi a zákazníka, kteří jedou podobným tempem.

Dan Holešínský (@danholesinsky)

"Přidal bych termín work-life balance, jak to dobře shrnul Dustin Moskovitz tady https://t.co/Jpqo3TXqyl . A nepřestávat se učit."

Víceméně popsáno výše. Neberu práci jako sprint s jazykem na vestě. Jen bych ještě dodal, že jsem tedy spíše pro spojení práce a zábavy než pro rozdělení života na práci a zábavu. Neberu práci jako nutný pochod slzavým údolím (i když někdy ten pracovní den přinese více fuck-upů než je zdrávo). Při občasném víkendovém výjezdu z Prahy někdy přeladím z Radio Eins na Blaníček nebo Evropu 2. Absolutně nechápu tamní rozverné moderátory a jejich páteční mantru "tak konečně je tu pátek, přežili jsme práci a můžem si vesele odpočívat". Přijde mi to smutný, těšit se každý den či týden na "padla", abych mohl konečně dělat co mě baví. Chápu, že lidem ve výrobě mnohdy nic jiného nezbývá a těžko si sednou v práci ke knížce či čtení Osel.cz. Ale nemusí smutnit, brzy je nahradí roboti, ostatně jako v dalším sledu většinu pracovníků sektoru služeb. Takže na well-being bude mít každý času ažaž.

Autentický úryvek z TopMonks Slacku

V posledních letech si začínám čím dál více všímat poněkud nepříjemného fenoménu, kterým je ztráta "drajvu" lidí kolem. Postupně se pokradmu vytrácí chuť a ochota se "kousnout", překonat lokální minimum a dokázat něco víc. Chuť obětovat svůj čas, potrápit tělo či mozek a někam se posunout. Nadšení po poznávání a zdokonalovávání se.

Chvilku jsem si myslel, že je to moje vlastní projekce. Co když takto vnímám jen svůj vlastní problém se stárnoucím a lenivícím mozkem? Co když jsem jen mrzout, prudič a fašoun, co lidi nenechá v jejich pohodlném a dostatečném tempu? Vzpomněl jsem si také na slova mýho dědy ala "my museli za války jíst jen chleba a v lepším případě brambory, to si už vůbec neumíte představit". Nejsem jen týpek ze staré školy generace X, který nepochopil požitkářský přístup k životu v podání millenials?

Hluboce jsem se zamyslel a po několika dnech meditací mi to došlo. Lidi kolem jsou prostě línější a línější. Průvodními vlastnostmi těchto lenochů (pardon - prokrastinátorů) je obliba v nenáročných činnostech (pití pivka, sledování TV,nakupování), okamžité vzplanutí (a ještě rychlejší vychladnutí), chřadnoucí mozek, ochota ke smíření se, invence ve výmýšlení výmluv a hlášky jako "prostě jsem se na to vysral, haha", "to je moc těžké, nemám na to", "jéé, tohle by bylo tak super" nebo "jo, jo, klid, už se na to podívám". Možná by to bylo místy i vtipné ("ta naše věčná studentka angličtiny"), když by to pro vás bohužel nebylo toxické. Ano, tito lidé jsou pro své okolí toxičtí. Stačí jich pár a za chvíli jich máte celý houf. Syndrom domu s rozbitým oknem v plné své kráse. Straňte se jich, vytěsněte je ze svých životů na periferii. Nic dobrého vám nepřinesou, jen entropii navíc v podobě narůstajícího zástupu neřešených problémů. Ani vás nejspíš nic nenaučí, protože vy budete už na míle dál, zatímco oni řeší základy. A učit je nemá cenu už vůbec, jsou jak průtokáče. Protože, "jak dosáhne lenost mozku, už je pozdě na rákosku". Takže ideálním způsobem je jim na otázku odpovědět otázkou. Lenoch si s ní zaleze do hnízda a dá pokoj, chytráka v samostudiu naopak posune.

Všechno, co má za něco stát, totiž stojí úsilí. A nepříjemné je, že většinou není výsledek okamžitě vidět a nestačí čekat u kávičky v kakavárně. "Třeba to vyhnije, třeba to zas není takový problém."

Tomáš z úvodu článku není zas tak nedostižitelně vyjímečný. Dal si jen tu práci a po večerech a nocích se doučil, co bylo třeba. Nečekal, nebullshitil, nemeetingoval, prostě to udělal. A možná trochu v tu dobu zanedbal jiné aspekty wellbeing, ale prostě mu to nedalo. Nemohl přestat, dokud se nedostal na použitelný level. Fuck, tohle je přístup, který miluju. Takovýhle lidi chci kolem sebe, protože mě motivují a dávají energii. Real artists ship a neblokují ostatní nedostatkem urgence a exekuce. Není větší frustrace než práce s ne-akčním kolegou. A když je to teamleader, tak je to na změnu barev - jobs@topmonks.com.

Následující formulka se mi zatím vždy potvrdila

urgence a okamžitá exekuce => motivovaný tým => úspěšná firma

Peace a hybaj dodávat.

https://hbr.org/2015/07/the-research-weve-ignored-about-happiness-at-work

Absolutně s článkem souhlasím a věřím, že čím víc je firma v prdeli a s nezajímavou náplní a vizí, tím víc teambuildingů, fun-konzultantů či speciálních lekcí výuky strategie na kámen-nůžky-papír má.

Tlačení na to, aby každý pracovník zažíval každý den pocit štěstí, mi stejně jako autorům přijde doslova zrůdné. Ještě teď mě např. děsí zážitek ze společné oslavy svátku Diwalli. Kua, nejen, že mě moc nezajímá nějaký obskurní hindustánský svátek, ale přímo mě mentálně ubíjí hrát všeobecné veselí s lidma, kteří mi při nejbližším projektu budou házet klacky pod nohy. Dost se mi v tomto kontextu líbí přirovnání se stavem opilosti. Opijme ho ať nám nevyklouzne z matrixu.

Oproti tomu velmi žádaným je stav zábavy či spokojenosti. A tu IMHO přinese pouze smysluplná práce, vize a hlavně výsledky. Jen to mi pomůže zformovat zajímavý a kvalitní tým, který nepotřebuje pravidelně opíjet a zastírat trudnou realitu zmaru. A když pak přijde nějaká firemní juchanda, organizuje si ji tým sám a nepotřebuje Chief Hapiness Officera, HR nebo podobnou hydru. :)

4. Blackhole

Logická 2-D skákačka, cílem je posbírat až 3 elementy v rámci jedné mise. Vtip spočívá v “převracení obrazovky” aka změně gravitace pomocí speciálních plošinek, což potrénuje vaší představivost. V neposlední řadě je skvělý, že se jedná o český produkt. Mínusem je neskutečně natahovaný úvod - snad 15 minut různých keciček a "fórků". I když, "pan Slovák" mě tedy pobavil. :)

3. So many me

Další logická 2-D platformovka, kdy jdete postupně se zástupem klonů. Z každého z nich můžete v průběhu vytvořit kostku, jumpera nebo vyšší bytost jako ještírka nebo ptáka. Podobně jako v Blackhole je potřeba sebrat až 3 předměty v rámci každé mise, čímž si sami řídíte tuhost. Někdo se spokojí s exitem s holýma rukama a někomu to prostě nedá, než nasbírá všechny. Parádní odpočinková hudba a vhodné pro děti.

2. Borderlands 2 THC

Poprvé je na konzole k dispozici verze ultra populární cyber FPS Borderlands, kterou si můžete zahrát až ve čtyřech u jednoho stroje. Úplně mi to připomnělo Hired Guns na Amize, jen tohle jede v naprosto famózních detailech. No a takhle vymazleně ten multiplayer vypadá. A ke všemu je to opravdu zábava. Dokonce i ovládání na gamepadu jsem překousl.

1. Ori And the Blind Forrest

Nepřekonatelná a velmi tuhá 2-D skákačka. Jedna z mála her, která mě absolutně vyvedla z klidu a mrsknul jsem ovladač proti zdi (po 3 hodinách umírání na stejném skoku). Místy tak podmanivé až to člověka dojme.

Start byl v sobotu 19.7. v 7:00 ráno v Pekle (nad Josefovým Dolem). V rámci vysokohorské aklimatizace jsme dorazili už v pátek a užili si pitoreskní městečko Janov. Při příjezdu mě trochu rozhodil malý cyklista, který při nekontrolovaném psycho-sjezdu zabrzdil až o naše právě zaparkované auto. Naštěstí to byl tvrďák a i přes pěknou ránu se oklepal, omluvil se za nefunkční brzdy a odfrčel dál. Inu horalové. Raději jsme se pak ale několikrát rozhlédli, aby nás náhodou nepřejel i jeho případný bratr.

Na startu jsem se vyloupl zhruba půl hodiny předem, do závodu nakonec nastoupilo cca 270 běžců. Předpověď slibovala až 35 stupňů, takže dost čipů nakonec zůstalo ladem.

7:00 a je tu start. Rád vybíhám ze zadních pozic, takže při úvodním seběhu míjím snad 100 lidí. "Hlavně klid File, bude to dlouhý". Mrknu na hodinky - 3:50 min/km. Fuck, takhle se běhá desítka a ne ultra - raději zvolním.

Následuje první výběh/výšlap a startovní pole se roztrhává. Po zhruba 10 km běžím sólo na cca 30-40 místě. Najednou se kolem mě přežene skupina více jak 20 běžců, od pohledu eliťáků. Ptám se, co se děje. “Zakufrovali jsme”. Uvědomuju si, že jsem v tu chvíli bez vlastního přičinění tedy běžel v top 10. Než mi tato skupinka chrtů zmizí z dohledu, ještě spolu dáváme brod. V propozicích je poznámka, že ho lze absolvovat suchou nohou. Ano, lze - pokud jste vodoměrka. Ja mám na druhém břehu totálně rozmočené nohy a je mi jasný, že mě puchýře nejspíše neminou. Výšlap sjezdovky na Tanvaldský Špičák je klasická zkouška psychiky při každém ultra. Stojíte u úpatí a v příkrém kopci vidíte vlnící se housenku běžců. A vás při tom pohledu najednou opustí všechny síly. Postupuju klasicky, chytnu se jednoho z kolegů, sleduju pouze jeho boty a jdu jak robot. Na Mariánských schodech se pořádně vychladím, teplota už pomalu stoupá. Pár póz pro fotografa a hurá na trať. Následuje pro mě nejkrásnější pasáž asice zhruba 10 km lehčího stoupání na osadu Jizerka. Vlevo divoká říčka Černá Desná navozuje tu správnou trailovou atmosféru. Ale to už je tu Jizerka, mám za sebou 26 km a cítím se absolutně úžasně. Postupně se trousí osamocení běžci, z čehož usuzuju, že se držím na vyšších pozicích. Jen doplním 2 0.5l cecky s vodou a už zase vybíhám. Běh se bohužel mění v chůzi, doteď milé a šimrající sluníčko začíná pěkně kurevsky pálit. Celý ultralehký dres je doslova prochcaný, z kšiltu mi nepřetržitě kane pot. Navíc přichází betonová a asfaltová část. Krize je tu. Dávám doping - sójový suk originál. Mňam mňam, to je dobrota. Míjí mě doslova sprintující polonahý kolega se sluchátky. “Let’s do it tonight!”, zpívá si nahlas pro sebe a chechtá se na mě. Jizerské halucinace. Naštěstí je tu další občerstvovačka na 37. km. Tam už sedí pár závodníků, kteří končí. Je to lákavá myšlenka, protože z tohoto bodu je to zpátky pár km. Nenechám se však psyrénama svézt, láduju vodu, Birell, kolu, meloun, datle a jdu dál. Na 41. km přichází zpestření v podobě rychlostní prémie. Jde o 3.5 km dlouhý drsnější seběh se samostatnou cenou. “Pěkně v pohodě File, nikam se nežeň”, říkám si po pípnutí čipu na jejím startu. Prvních pár set metrů skutečně jen netečně joguju než před sebou uvidím jednoho ze závodníků. Okamžitě mi to v mozku přeskakuje, snažím se tomu čelit ale je to silnější než já. Bouchají mi saze. Začíná zběsilý úprk, skáču po kamenech jako kamzík. Je to vlastně taková zábavná hra, kdy místo pro doskok vybíráte až v posledních zlomcích sekundy před dopadem. Předbíhám asi 5 lidí, píp, konec prémie a jsem v další občerstvovačce ve Ferdinandově. Samozřejmě rozbitej jak cikánský hračky. Ale šťastnej a celkově 30. čas. Doplním zásoby, nechám se zlít od hlavy k patě a jdu na nejdrsnější výstup celého závodu. Jméno toho kopce se mi v průběhu jeho výšlapu vrylo do paměti. Olivetská hora. Naštěstí je tu potok, takže chladím přehřáté tělo a máchám si čepici. Much better! Kopec se náhle narovnává, zkouším “protáčet” unavené kotníky indiánským během. Jde to ztuha a začínám chytat křeč do stehna. Dopuju se energetickou tyčinkou a hořčíkem. 5 km do další občerstvovačky na 56. km v Bedřichově. Najednou mnou prostupuje síla. Indiánský běh přechází v klus a cítím se opravdu dobře. Ve stanici se nechávám celý sprchovat studenou vodou, cítím pach spáleniny a zahaluje mě dým (just kidding). Pořádně se nadopuju, už je to za pár. Ovšem obsluha varuje, že prvnímu těch posledních 12 km zabralo 2 hodiny. Da fuck? Tak to bude moc vypečený zbytek. Výstup sjezdovky, seběh, pohoda. Co to ta obsluha mlela, musely se splést. Už jen jediný kopec a jsem doma. Sebíhám do Janova a následují nekonečné schody. “Co to má být, ten kopec tu být neměl?!”. Uvědomuju si svojí chybu, na výstup na Severák jsem úplně zapomněl. Absolutně mi docházejí síly. Potkávám trutnovského Dejv Runnera, který se přidává. “Jsem rád, že jsem ten meloun stihnul vyzvracet než jsi dorazil”, říká mi s úsměvem. Slíbíme si, že to do konce dáme spolu. Po cestě dopujeme chlazenou kolu, která nás parádně nabije. “Takže pod 10 hodin, jo?” V celku brutální lesní seběh do Josefova Dolu dáme svižně a jsme pod posledním kopcem - sjezdovkou Lucifer. Dejv nastavuje robotické tempo a postupně míjíme jednu zombie za druhou. Počet vytuhlých běžců na pokraji sil je skutečně velký a my se posunujem v pořadí nahoru.

Nakonec se bohužel Dejf neudrží a zhruba 300 m pod vrcholem už jsem sám. Ale to už výstup končí a následuje grand finále na Hájence. Je to tam - 68 km za 9:56:13 a celkové 61. místo. Ihned po proběhnutí cílové pásky mě chytají křeče do celých nohou, takže se jen svalím na stranu mezi ostatní finishery. Šťastný a plný dojmů.

A tohle je ten výsledný pekelný jizerský motýlek. V kombinaci s tropickým počasím to bylo více než vydatné sobotní kombo. 10 závodníků prý skončilo v nemocnici. Nicméně to alespoň pro mě byl jeden z nejkrásnějších dosavadních běhů, takže příští rok se doufám sejdem zase na značkách.

1. Karotka vyvolává ve všech okolo pocit jejich vlastní důležitosti

2. Karotku ostatní následují ze zvědavosti co bude dál

V těch dvou jednoduchých bodech je to nejdůležitější, co musí správný vůdce mít. Pokud bych to rozvedl, tak ty 2 body mi implikují následující: bod 1.

• leader ví první-poslední o jednotlivých členech týmu a umí namapovat jejich skills a mentalitu na správné místo v týmu

• leader nezná ich-formu a jeho úspěchem jsou zářící členové týmu

• leader se nebojí dávat komukoliv v týmu šanci

bod 2.

• leader je týmu neustále na očích

• leader neustále a konzistentně pitchuje vizi firmy jednotlivým členům týmu

• leader má charisma

• leader plně žije to, co sděluje ostatním

Takže takhle to nějak vidím. Ale pokud bych měl tedy opravdu doporučit další kvalitní čtivo o leadershipu, pak top kniha v mé knihovniče je Ben Horowitz - The hard thing about hard things. Naprosto ultimátní kniha od geniálního Bena, kde popisuje tenkou hranici mezi totálním failem a vítězstvím z vlastní bohaté kariéry. Dává tam také dost praktických rad. Zkrátka je to kniha, kterou přelousknete 1-2 a na konci si řeknete “fuck, takhle se dělá byznyf”.

Dalším naším týmem, který spawnul ke konci loňského roku, je grupa kolem ETL a realtime integrace. Skupina čítá zatím 4 programmery a vede jí legendární Mr. Mňagas aka Michal Vich. Na jejich toolech jede Bosch, Karcher, Media Markt a v dohledné době i další korporace.

No a protože je to přetopená doména a zobchodovalo se toho nějak více, hledáme další 3 javisty. Náplní bude jednak vývoj vlastní apky jakož i její zadrátování u zákazníků (eat your own shit baby :)). Lokace ideálně Praha, Hradec nebo Ostrava,protože tam máme office. No vlastně je to jedno, všichni jsou online, takže stačí být v GMT+1 a je to cajk. Občas se samozřejmě vysmradíte po světě. Jinak koho tak profilově hledáme se případně dočtete v této vykopávce (http://www.topmonks.cz/2011/02/08/koho-hledame-a-trochu-o-naboru/)

Takže pokud už vás nebaví pracovat v nesmyslné firmě popř. prožíváte tzv. chlebařinu (práce jen za mzdu bez podílu), neváhejte se ozvat na jobs@topmonks.com. Tento rok se to chystáme pořádně roztočit, tak ať něco nepropásnete (fun & $). Rád si s váma zamakám. :)