Okouzlen ultra běhy – Salomon Ultra 95

Minulý měsíc jsem poprvé okusil chuť ultra běhů/pochodů a zúčastnil se Beskydské sedmičky. Jedná se o extrémní více než 90 km přechod Beskyd – 8 vrcholů včetně lahůdek jako je Lysá hora a Smrk. Ostatně o našem počínání moc hezky napsal můj běžecký parťák Robert Vojta zde.

Vlastně nebýt Roberta, nikdy bych žádný ultra nedoběhl a nejspíš se do něj ani nepřihlásil. Příprava je alfou&omegou a každá maličkost rozhoduje. To máte vhodné boty, oblečení a výbava, dobré gely na hlad a správné načasování jejich užití, krémy proti vlkům (pálivé opruzeniny v oblasti prdelní), trénink atd. Robert už si snad zvykl na mé věčné somrování a typická je jeho odpověď “Ty zas nic nemáš voe, co? Tak si vem co potřebuješ.” Načež otevře svůj běžecký magic box, kde je vše od dobrých gelů až po injekce. No zkrátka úplná cukrárna. Díky Robertovi se můžu klasicky punkově na vše vykašlat a jedinou mou povinností je objevit se včas na startu.

Proto mě zachvátila mírná panika, když se na poslední chvíli nemohl zůčastnit vypečeného závodu Salomon Ultra 95. Jak název napovídá, jedná se o 95 km horský ultramaratón plný pitoreskních výhledů do valašské krajiny v okolí Vsetína. Letos se navíc jednalo o historicky první ročník, takže nikdo nevěděl do čeho jde.
Fast forward, po rychlo návštěvě Roberta a vyžrání jeho zásob, jsem se před půlnocí ocitl na startu. Kolem postávalo jen pár dalších běžců.Nakonec se nás na startu sešlo zhruba 100. Každý vyfasoval kartu, kterou bylo potřeba označit na každé kontrole po vzoru orienťáků.

IMG_0005_2
Těsně před startem. Napětí vrcholí

IMG_0003_2
Karta běžce, fungující zároveň jako stravenka na kontrolách

Zbytek střihem

Je mi zima. “Měl jsem si vzít bundu jako většina kolem. I když támhleten jouda má jen krátký růkav a trenky”. Uklidním se.
Nepamatuju si trasu. “Přes noc se musím stůj co stůj držet nějaké skupinky.”
Start, skupina tzv. valašských portášů v dobových krojích vystřelí a konečně běžíme.
Skupina favoritů nasadila ďábelské tempo. Běžím daleko za nimi tempem cca 6 min/km. “Nepřepal to voe. Čeká tě ještě peklo”. Někteří pouze jdou.
První výšlap a jdu dopředu. Rovinky a mírné kopce běžím.
S hůlkama v jedné ruce a lehkém joggingu si připadám jako na lovu.
Horská louka, jasné nebe. Skupina běžců se v úplné tichosti rychle přesunuje krajinou. Hovno lovci, jsme spíš jak paragáni.
Kouknu na nebe nad hlavou. “To je nádhera, euforie”. “To je”, prohodí kolega za mnou.
První bloudění, první km navíc. Bloudí celá skupina. Každou chvíli, turistické značení je někdy prachbídné.
Cesty jsou převážně rozbahněné s hlubokýma loužema. Musí se běžet spíše lesem kolem.
Najednou ze mě teče voda. Sakra, větev mi otevřela camel bag a polovina ionťáku je pryč. Ta bude chybět.
První kontrola, cítím se nesmrtelný.
Druhá kontrola po dlouhém seběhu. “Kua, kde je moje karta”. Někde v tom klesání jsem ji musel vytrousit. “Kua, kua”. Vysílačka. Po 10 minutách přibíhá nálezce a kartu mi předává. Díky, díky. Posranej baťůžek Innov8 a jeho kapsa na zádech.Kartu důkladně uklízím.
Do kopce mě dostihne jiný běžec. Bavíme se. Běhá prý ultras pravidelně, naposledy 1000 miles. Mám strašně sil, odpojuju se a brzo mu zmizím.
“Jsi zhruba 30”, houkne kontrola pod nejdrsnějším kopcem na Kohůtku. Pecka.
Šlapu jak stroj, krpál v lese. Míjím další běžce.
Přichází žízeň a batoh už je prázdný.
Konečně Kohůtka,5:00 ráno, 33 km v nohách, průběžné 23. místo. a hlavně občestvení. Úplná běžecká mana – nudlová polívka, rozinky, čokoláda, banány a pití.
Měním komplet oblečení včetně bot. Dál už prý není bahno. Dost lidí to balí čeká na svoz v 8:00.
Čas 5:20 a znovu vybíhám. Okamžitě se do mě dá zimnice a drkotají mi zuby. Ta zima je šílená. Přemýšlím o scratchi ale naštěstí to rozběhnu. Pomohlo zabalení rukou do trika a dýchání na ně.
Kličkuju jako zajíc. Kua, vždyť je tady víc bahna než tam dole. Zase mám vlhko v botách.
Uvědomuju si svou chybu ve změně bot. “Proč jen jsem si vyměnil do té doby jen mírně vlhké, ale famózní Innov Oroc s hřeby za absolutně propustné Trailroc?!”. Bojím se puchýřů a devastace chodidel. Toho bahna je pět prdelí.

IMG_0002_2
Innov8 Oroc 280. Naprosto úžasná bota do terénu. Rozhodně dobrý kup

IMG_0001_2
Innov8 Trailroc 255. Pozor, jen na suchý povrch.

Svítání, pohled do údolí v mlze je impozantní. Absolutní klid. Zastavuju a kochám se.
Dále už spíše popobíhám po rovinách. Z kopců jdu, mám strach z puchýřů.
Doběh do Kasáren po sjezdovce na mokré trávě v posraných Trailroc je jak z grotesky. Každou chvíli kloužu na hranici pádu. Organizátor mě při tom fotí. Sranda jak cyp. 😉
Občerstvení – hlavně sůl proti křečím, promázání nohou a úžlabiny prdelní. A zpátky po sjezdovce nahoru.
48 km. Jsem za půlkou. Mám příliš těžké nohy, přesto po rovinkách stále běžím. Kopce mi dávají zabrat, ale peklo jsou seběhy.
Dobíhá mě zkušený závodník. Chytnu se ho při výstupu na Třeštík a okoukávám techniku. Kupodivu mu stačím a tak občerstvovačku na 59.km dáváme spolu. Včetně růžového potěšení – ibalginu. Snad účinek vydrží až do konce.
Poslední významnější kopec. Předbíhám jednoho závodníka v dost těžké krizi a utíkám dál. Dál už to má být pohoda.
Slyším dusot. Míjí mě ten borec s krizí. Určitě si dal nějaký extracloumák. Našlapuje lehce až mi zmizí za obzor.
Zvyšuje se frekcence cyklistů a turistů. Někteří fandí. Všechny zdravím, sluníčko svítí a je to vlastně takový pěkný výlet.
60 km. Kilometry ubíhají neskutečně pomalu, v této fázi většinou jdu.
Konečně Soláň a občerstvovačka u hotelu Čarták. Chlapík mě usadí do rybářského křesla a hostí mě. “Hele, ty nejsi Valach, že ne?”, zeptá se mě a musím se smát. Vysvětlí mi cestu a jdu dál.
Bohužel to vysvětlení cesty mě spíš zmátlo. Bloudím a sbíhám omylem cca 1 km prudký kopec. Chce se mi brečet. Nechci se vracet a tak volím cestu přes vrchol. Další km a převýšení mimo plán. Navíc kus mokrou loukou, takže mám boty prochcané skrz-naskrz.
Další úsek je co se týče bahna extrémní. Nadávám na cyklisty, kteří tomu taky moc nepomohli.
Lesní technika následujích pár km dodělala cesty úplně. Lesníkům nadávají se mnou i cyklisti. Prý takovým fekálem nikdy nejeli. “No já tím vaším taky ještě nikdy neběžel”. Ještě že už mi je to celkem jedno. Loužím se už dávno nevyhýbám.
Dobíhá mě týpek, mele z posledního. Nemá vodu. Tak mu dávám napít z bagu a kecáme. Na prvním úseku jsem na něj měl náskok přes hodinu. Tady je čas stejně druhořadý, důležité je dokončit. Každopádně tam kolega záhy lupne brufen, pookřeje a nakonec mi uteče.
Začíná pršet až chcát. Tohle ještě bude legrace. Nasazovat pláštěnku jsem moc línej.
84 km. Konečně dobíhám na poslední velké občerstvení s polívkou. V garáži. Cítím se jako hvězda, mám připravené křeslo, věnuje se mi 6 lidí. Dostávám kolu a pivko na spravení žaludku. Zpoza rohu vyleze onen žíznivý kolega pod brufenem. Dal si evidentně moc soli a právě se královsky vyzvracel. Po zhruba 30 minutách se vydávám na posledních 11 km i já. Chlapi se upřímně smějí mé představě, že to dám za hodinu a půl.
Pořád intenzivně prší,cesty jsou rozmáčené a hlavně nekonečné. Nike mi hlásí uběhnuté km, ale cíl pořád nikde. Mám další krizi.
90km. poslední občerstvení. Týpek mě upřímně lituje, ty podmínky jsou strašné. Doslova cedí a já ze vzteku nahlas nadávám a běhám největšíma loužema. Parádní běžecká katarze.
Konečně je tu seběh dolů do Vsetína. Tam se ještě rychle ptám na cestu.
Poslední km běžím svým normálním tempem. To už mi Nike ukazuje přes 100 km. Ani nevím z čeho tu energii tělo ještě bere.
Probíhám cílem, výsledný čas 18 hodin 56 minut. Tajný plán byl 16 hodin, ale na to v ten okamžik seru. Těším se na horkou vanu a hlavně až sundám ty vypečené boty.
Po vaně mam chuť jít na pivko a pořádnou večeři. Bohužel usínám při chůzi, a tak padám rovnou do postele.

Takže to byl tak zhruba letošní Salomon Ultra z mého pohledu. Splnil vrchovatě mé očekávání – tedy prošel jsem si a zvládl své krize, úpěnlivě prosil rozcestníky o nižší kilometráž, prožil ten surrealistický pocit při běhu v noci s čelovkama, potkal podobně vyladěné šílence a dokonale si utříbil a zaostřil myšlenky. Navíc se opravdu nejednalo o masovku, takže zde měli organizátoři možnost se na kontrolách pověnovat. Opravdu jsem si to i přes extremní podmínky užil. Ultra běhy jsou asi fakt jako porod. Po doběhu vždycky “užnikdy”ávám, jenže už den poté brousím weby dalších vypsaných závodů.

IMG_0006_2
Konečně v cíli