O tom mojem hubnutí a běhání

Minulý víkend se rodiče zhrozili, jak jsem nějakej hubenej a jestli nejsem nemocnej. Musel jsem je ujistit, že můj Haisenbergovský kašel nesouvisí s potenciální rakovinou plic, netrpím anorexií a ani nepracuji na tzv. “rozpiči”. Je to právě naopak – jím víc než-li předtím a celkově se cítím lépe. Takže jak se tedy věci mají.

Začal jsem častěji běhat. Běhání mě chytlo před dvěma lety, kdy jsem ho bral jako ideální přiležitost pro poslouchání podcastů a zvýšení endorfinů. Vlastně to bylo takové pobíhání bez nějaké ambice cizelování běžeckých skillz (až na uběhnutou vzdálenost). Délku běhu jsem si měřil v té době naprosto nahovnozní aplikací od Nike s ještě retardovanějším webovým portálem a čipem v botě.

První rok vypadal nějak takto:

V dalším roce jsem si dal cíl uběhnout půlmaratón. Takže jsem naivním stylem skokově začal trénovat výdrž a zároveň rychlost. Výsledek se dostavil záhy – při závodě mi křuplo v již zanícené achilovce a byl jsem nucen si dát 3 měsíce pohov. Poměrně bolestivě jsem se naučil základní pravidlo – spěchej pomalu. Na rungo.cz na toto téma vyšel pěkný článek. Kdo chce běhat lépe, musí zkrátka pomalu vyladit celé tělo. U mě osobně nebyla problém fyzička, ale váha (v tu dobu 107 kg při 198 cm). Neměl jsem navíc potřebnou svalovou hmotu na lýtkách a zádech, takže jsem se rozhodl zaměřit se na jídelníček.

Posilněn hutnou četbou od Tima Ferrise 4-hour body, pustil jsem se do tunningu stravování. Asi jsem něco udělal špatně, ale nedostatek cukrů způsobil nevrlost a únavu. Taky jsem přestal být vtipný (což mi možná vydrželo, neumím posoudit). Takže jsem to zapíchl. Obrat k lepšímu pro mě nastal po přečtení Chvály pomalosti. Kniha mě kromě tantrického sexu zasvětila i do pomalého stravování. Takže jsem se do toho hned pustil a začal více přřřřřeeeeeežžžžžžžžvvvvvvvvyyyyykkkkoooooovvvvvvaaaaatttttt. Výsledkem bylo, že si mozek stihnul v klidu vyměnit se žaludkem informaci ohledně stavu nasycení a já toho tak nesnědl najednou tolik. Menší porce si skládám s chutných potravin jako ryby, cereálie, zelenina, ovoce, zrní a celozrný chleba. Samozřejmě maso, taky jelly beans a wasabi oříšky. To vše v pravidelných dávkách po 2 hodinách. K tomu tam každý den pošlu minimálně 2 dc vína (ale jen pozdní sběry, to je jasný).

Vedle toho jsem se zaměřil na styl běhu. Vydal jsem se zpátky ke kořenům, přečetl Born to run a Running with Kenyans a učil se znovu běhat(http://www.youtube.com/watch?v=J_aqCiziTaw).

Úplně jsem se vykašlal na poslouchání hudby, abych se mohl soustředit plně na došlapy, rotaci boků, práci rukou a celkové držení těla. Přestal jsem běhat “na krev” a změnil svůj styl na “Mirek Dušín” (než mu teda nečestně-a-nesportovně hodili poleno pod nohy).Vedle toho jsem si začal dělat primitivní tréninkové skladby a věnoval se pravidelně “úsekům” (opakovaně minuta ostře, minuta výklus) a běhání do kopce.

Výsledek se postupně dostavil, v běhu jsem významněji zrychlil a váha zatím spadla 94 kg. Celkem parádní pocit, když se člověku nedělají na břiše čáry od špeků a v hipster tričkách trapně nerýsují koziska. Připadám si i psychicky ostřejší než dříve. No a samozřejmě běhání dostalo nový rozměr, rád bych příští rok potrénoval na maratón.

Takže co jsem si odnesl

1. “pomalu a méně” je ve skutečnosti “rychleji a více”
2. držet cíleně dietu je (alespoň pro mě) k hounu, lepší je změnit psychiku a návyky

Jen pro pořádek, celkově rok zatím vypadá takto.

14 thoughts on “O tom mojem hubnutí a běhání

  1. robertvojta

    BTW v čem běháš? Botky? Máš nějaké speciální, tj. ty co jsou v tý knize popsaný bez všech těch moderních vymožeností? Tj. jinak, podařilo se ti změnit styl tak, že nedošlapuješ na patu, ani celou nohu, ale na špičku/předek?

  2. filemon Post author

    Zkoušel jsem Fivefingers, ale nedělaly mi kvůli váze tenkrát dobře. Teď mám Nike Free 4.0, se kterýma běhám nejčastěji. Vedle toho se snažím alespoň 10 km týdně dávat ve 3.0, ale je to trochu znát. Jinak jo, došlapuju (alespoň doufám) na špičky a pak až na zbytek nohy. Při delším běhu to ale kvůli únavě nohou někdy neuhlídám..

  3. robertvojta

    Dík, ty Nike zkusím. Brzo mi stejně odjedou do věčných lovišť ty co mám teď, tak vyzkouším něco jiného. Jinak u Mirka Dušína jsem se dost nasmál, ale máš pravdu. Taky jsem se do toho vrhnul po hlavě a posléze měsíc a něco chodil o berlích. Křuplo mi koleno, nikdo nevěděl co mu je a tak se čekalo. Jsem běžel s babou, křuplo mi asi kilák od cíle, ale já to nevzdal. No a 50m před barákem mi to křuplo znovu, já se svalil na zem a nazdar 🙂 Na rentgenu nic, potom jsem byl na čekačce na magnetickou rezonanci a najednou se to samo spravilo. A od té doby jedu Mirka Dušína 🙂 Uběhnu si 10km bez zadýchání, rudého ksichtu a je to pohodička. Řekl bych, že se z toho stává závislost a to jsem si nikdy nemyslel, že budu běhat 🙂 Ale jsem tak rok za tebou, takže ještě tam nějaký koziska, byť už o dost menší, v hipster tričkách jsou 😀

  4. Josef

    Ta achillovka je svinstvo, pred 5 lety jsem tam mel mensi zanet a za posledniho pul roku se mi v ni 3x vzdycky na konci behani (jako na potvoru v poslednich 100 metrech) neco natrhne, nacez nasleduje 2 tydenni pauza…Nelze delat nic nez zredukovat vahu a behat casteji mensi vzdalenosti…

Comments are closed.