A už je to tu zase. Na konferenci mě potkává kovaný manažer s jasným názorem, že “bez hierarchie ti to File vole nemůže fungovat”. Nachvilku znejistím, věda si té tuny fuckupů či menších firemních bad beatů, kterých jsem pravidelně součástí. Třeba by to vážně nějaký ten dobře mířený, zhora definovaný, procesík pořešil. 🙂
Nebo druhá situace
“File, ten týpek v kanclu imrvére hraje playstation, jen se fláká. Dal bych si na něj pozor”.
Asi bych ho měl začít sledovat, dere se mi na mysl. Alespoň do té doby než mi odprezentuje naprosto kulervoucí prototyp, na kterém dělal i o víkendu.
A klasika v kanclu
“Tyva, kde jsou všichni? Tady nikdo nemaká?”
“No jo, jakto že tu sedím takhle ráno sám?”, probleskne mi hlavou.
Těmito a dalšími podobnými postřehy a radami jsem pravidelně zásoben okolím. Samozřejmě o nich přemýšlím, jen jsem se jim naučil nepřikládat takovou váhu. Čím více děláte věci jinak, tím více podobných apoštolů potkáte. Čím více o své práci přemýšlíte, tím více různých kombinací v hlavě jede a bohužel tím jednodušeji pak může taková rada či postřeh nakrmit confirmation bias vaší paranoie. A vy se budete trápit, protože najednou vidíte problém úplně všude a na každém. Vaše mysl se pak dlouhodobým “nakukáváním” otráví. Vždycky si představím tuhle povedenou dvojku z Pána prstenů.
Nechci skončit jako Theoden, proto je potřeba se proti Grímům obrnit. Mám svou osobní mantru ohledně základních principů fungování, která mi přináší pohodu (vy si sestavte svou, třeba nakrásně control-freakovskou nebo datasexuální)
- Pozorovatel nezná kontext, nemá většinou poměřitelnou zkušenost s “organizací jinak”
- Strojová efektivita týmu je v nepřímé úměře ke kreativitě a naopak v přímé úměře k vyhoření či otupění
- Respekt a důvěru dělají výsledky a držení slova ne počet hodin v kanclu
- Neexistuje univerzální návod na úspěch, stejně jako neexistuje univerzální definice úspěchu
- Důvěřuj instinktu