Často se různě potkávám s pojednáníma na téma osamělosti leaderů a CEOů. Někdy mi to dokonce přijde, že svojí separaci dávají na odiv.
“Podívejte, jakou oběť přináším. Co vy o tom můžete vědět?”
No, více o tomhle v jinak skvělé knížce Ben Horowitz: Hard thing about the hard things nebo třeba částečně v tomhle čerstvém threadu
Já říkám fuck you. 🙂
V mnohém si za to totiž daní jedinci mohou sami, protože si vybudovali hierarchickou hydru nebo naopak flat školku (jako my kdysi v TopMonks). V těchto anti-sharing resp. anti-trust uspořádáních toho prostě vedoucí vědí vždy více než zbytek. A že se většinou nejedná o příjemné know-how je nasnadě. Zákonitě pak mají bezesné noci, kdy řeší nakoplé cashflow nebo problém s klíčovým zákazníkem či spoluzakladatelem. Není divu, nikdo jiný v týmu skutečně nemůže bez informací pomoci. Přes den pak nasadí optimistickou masku na stále rostoucí vnitřní pesimismus. Ideální návod na vyhoření. Been there. 🙂
Jestli nechcete být sami, zapojte ostatní. Otevřete veškeré info, nastavte spravedlivé ohodnocení tak, aby měl každý “skin in the game” a zároveň možnost “zarobiť cash”. Je šance, že to lidi kolem vás bude bavit víc. Vy zároveň přestanete být zajímaví coby vlastníci tajných informací. Negarantuju success vaší firmy, ale rozhodně se pak nebudete cítit tolik osamělí.
